Do předmětu dějiny psychologie jsem stvořil tohle veledílo o mém oblíbenci Erichu Frommovi. Šup s ním do zdejšího archívu.Úvod
Se jménem Erich Fromm jsem se poprvé
setkal spíše náhodou, když se mi do rukou dostala jeho knížka Umění milovat.
Okamžitě mě nadchl Frommův způsob psaní a vidění věcí. Fromm totiž dokáže velmi
trefně vystihnout podstatu problému tam, kde by většina lidí problém ani
nehledala. Společenské nedostatky dokáže F. pojmenovat velmi jednoduše a jasně
i se všemi paradoxy:
Jsme společností notoricky nešťastných lidí: osamělých,
úzkostných, deprimovaných, destruktivních, závislých – lidí, kteří jsou rádi,
když se jim podaří zabít čas, který se tak tvrdě snaží ušetřit.
(Fromm, 2001)
Dílem tohoto filozofa, sociologa a
psychologa v jedné osobě prostupuje láska k lidem a k životu. Fromm
pokládá člověka za tvora, který je ve svém jádru dobrý. V tom je ovlivněn
nejen židovstvím, ale i Zen- buddhismem. Zároveň člověka nabádá k aktivitě.
Nebojí se ve svých úvahách jít proti myšlení své doby, ale ani proti některým
názorům takových velikánů jako jsou Lorenz, Freud nebo Hobbes. Ve svých
pozdějších dílech se netají svou náklonností k Marxově filozofii. Ovlivněn
tímto filosofem se potom s oblibou vyjadřuje k odcizení člověka
v kapitalistické společnosti. Jde ale mnohem dál, nesnaží se věci pouze
popsat, hledá jejich příčinu a následně i řešení. Víc než 30 let po Frommově
smrti jsou pro naši společnost jeho myšlenky stále aktuální a máme si
z nich pořád co brát. Na jeho životním díle je zajímavé také to, že je
jako celek velmi konzistentní. Nenajdeme v něm zbytečné odbočky, kličky a
úskoky, které se často používají, tak jak člověk časem mění svá přesvědčení.
Úctyhodné je také to, že se Frommovo dílo shoduje s jeho osobním životem.
Život Ericha Fromma
Erich Pinchas Fromm se narodil 23. 3.
1900 ve Frankfurtu nad Mohanem do ortodoxně židovského světa. Oba jeho rodiče,
otec Naphtali Fromm a matka Rosa Frommová, totiž pocházeli z rodin
židovských rabínů. Humanistické židovství posloužilo Erichu Frommovi jako silný
výchozí rámec, ze kterého čerpal i v pozdějším díle.
Fromm vzpomíná, že už jako
dítě shledával velmi zvláštním, že lidé jsou schopni obětovat celý svůj život
snaze získat co nejvíc peněz. Přivádělo ho do rozpaků, když někdo v jeho
přítomnosti přiznal, že je obchodník, který marní všechen svůj čas získáváním
peněz. Fromm se za takové lidi styděl.
Frommovou velkou inspirací byl jeho
pradědeček, „würzburský rabín“, kterému byly vlastní ještě „předburžoazní“
hodnoty. Tento moudrý muž byl velký znalec Písma a badatel talmudu. Na své
živobytí si vydělával v malém krámku, ale tato „výdělečná“ činnost, pro
něho byla spíše nezbytnou nutností. Nejraději by totiž celé dny nerušeně o
samotě studoval v talmudu. Říká se, že když do jeho obchodu náhodou přišel
zákazník, Frommův pradědeček se na něj zlostně osopil: „Copak tu nikde není
žádný jiný obchod?“
Frommův otec byl podle F. slov
neuroticky úzkostný a přenášel na něho pocity méněcennosti. Matka chtěla mít z
malého Ericha slavného klavíristu. Se začátkem první světové války ale
Frommovo vyučování klavíru skončilo a začalo pro něho mít větší význam studium
náboženství. Tragédie spjatá s Frommovým mládím byla sebevražda jeho
platonické lásky (mladé malířky ze sousedství), která ho silně zasáhla. První
světová válka začala, když bylo Frommovi teprve 14 let. Sice znal některé
vojáky, kteří ve válce zahynuli, ale sám říká, že nesmyslná nelidskost války mu
v té době vůbec nedošla. Takové tedy bylo dětství E. Fromma.
F. se dlouho vzdělával u svých
židovských učitelů ve směru židovské ortodoxie. Studoval práva ve Frankfurtu
nad Mohanem, později však změnil obor studia a odešel do Heidelbergu
studovat sociologii, psychologii a filozofii. K psychoanalýze se Erich dostal
díky své přítelkyni Friedě Reichmannové, která ho analyzovala, se kterou se
později oženil a zanedlouho zase rozvedl. Ruku v ruce s poznáním
psychoanalýzy se Fromm vzdává ortodoxní židovské náboženské praxe a přechází
k ateistickému humanismu. Fromm se i nadále vzdělával v psychoanalýze
a od roku 1929 přednáší na Berlínském institutu a v Berlíně si zakládá i
svou vlastní praxi. Roku 1933 ho Karen Horneyová pozvala přednášet do Chicaga.
Fromm už v USA zůstal a na podzim roku 1934 přesídlil do New Yorku.
Frommovým těžištěm zájmu byla marxisticky orientovaná sociální psychologie a
psychologie náboženství. Fromm byl doživotně ustaven vedoucím sociálně
psychologického oddělení Institutu pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad
Mohanem. F. se snaží o revizi psychoanalýzy. Je vyučen v klasické Freudově
psychoanalýze, ale po čase odmítá jeho teorii libida jako příliš
redukcionistickou. Dostává se tak do sporu s řadou lidí v Institutu a
tak z něj v roce 1938 vystupuje. Fromm se snaží libido nahradit
strukturou charakteru a zdůrazňuje vliv životního osudu na pudy. Svůj postoj
vyjadřuje takto: „Klíčovým
problémem psychologie je problém zvláštního způsobu vztahu jedince ke světu a
nikoli uspokojení nebo frustrace jednotlivých pudových žádostí.“
(Funk, 1994)
Fromm byl ovlivněn Horneyovou, její
sociologií a ona zase převzala za své mnohé z jeho psychoanalýzy.
Horneyová se podílela na založení Sdružení pro rozvoj psychoanalýzy, jejímž
členem se stal zanedlouho i náš hrdina. Fromm ale po dvou letech
z institutu odchází a to i přesto, že je studenty oblíben. Neměl totiž
lékařské vzdělání a nebyl přijat ostatními lékařsky vzdělanými analytiky. Zlí
jazykové tvrdí, že jeho odchod byl způsoben spíše osobní roztržkou s Karen
Horneyovou. Po odchodu z tohoto sdružení se Fromm podílí na založení
Washingtonské psychiatrické školy (v New Yorku). V roce 1940 obdržel F.
americké občanství a 4 roky poté se žení podruhé za Henny Girlandovou. Ta zanedlouho
tragicky umírá na následky po poranění míchy.
Roku 1949 se F. přestěhoval do
Mexika, kde buduje psychoanalytický ústav. Také si zde bere svou 3. ženu Annis
Freemanovou. Společně s Daisetzem T. Suzukim vede seminář o psychoanalýze
a zen – buddhismu. Fromm v Suzukiho buddhismu konečně nalezl náboženství
založené na racionalitě, které přitom nepotřebuje žádné iracionální mystifikace
a autority. Fromm Suzukiho miloval a obdivoval. Sám začal provádět meditace a zajímal
se o to jak vytvořit jediný celek s předmětem vnímání (např. květinou) a tím
překročit hranice vlastního já.
V posledních letech svého života
se Fromm snaží ovlivnit politické dění, vystupuje proti jadernému zbrojení,
válkám a odcizené přebyrokratizované společnosti. Umírá ve Švýcarsku ve věku
nedožitých 80 let. (Funk, 1994)
Krátce před svou smrtí Fromm řekl:
Podnes mám
radost, že jsem prožil to, o čem praví Starý zákon: „milovati budeš cizince
jako sebe samého, neboť vy sami jste byli cizinci v Egyptě“ (Lv 19,34).
Člověk může opravdu rozumět cizinci, když sám byl úplným cizincem. Být cizincem
však znamená být doma v celém světě. Tyto dvě věci patří dohromady. Pokud
naopak nejsem cizincem ve vlastní zemi a vůbec v určité zemi, pak nejsem
doma ve světě. Jsem- li však doma v celém světě, pak jsem cizincem zde a
přece nejsem cizincem nikde.
(Funk, 1994)
Frommovo pojetí osobnosti člověka aneb brilantní spojení
společenského a individuálního
Osobnost je podle Fromma: „celek zděděných a získaných duševních
vlastností, které jsou pro jedince příznačné a činí každého jednotlivce
jedinečným“. (Fromm, 1997b)
Tento celek se dále dělí na dvě složky,
kterými jsou temperament a (společenský) charakter. Temperament je vrozená a
víceméně trvalá komponenta, která nenese žádný etický význam. (Fromm, 1997b)
Charakter je naproti tomu získaný a
je utvářen hodnotovými soudy. Člověk si vytváří osobitost, názory a postoje, které
určují jeho myšlení, cítění a jednání. Tyto rysy charakteru jsou buď
sublimacemi, nebo reaktivními výtvory pudových hnutí. Charakter nám slouží jako
náhrada za zvířecí instinkty. Díky němu nám totiž odpadá problém pokaždé se
znovu a promyšleně rozhodovat. (Funk, 1994)
Vývoj charakteru bývá podle Fromma nejdříve
ovlivněn rodinou, ale významnou měrou se na něm podílí společnost. Charakter
společnosti je výrazem libidózní struktury společnosti a zároveň funguje jako
tvořivá síla, která se podílí na jejím vývoji. Změna společnosti je tedy možná
jenom pomocí změny společenského charakteru. Nevědomé duševní postoje společenského
charakteru pomáhají udržovat stabilitu společenských a ekonomických poměrů. Takže
lidé mnohdy nevědomě realizují základní hodnoty a základní postoje systému, který
vědomě mohou odmítat. Společenský systém, který je založený na maximalizaci
zisku a růstu potřebuje pro své fungování člověka, který vášnivě rád konzumuje.
Člověk podle Fromma v takovém systému vlastně nemá na výběr a „zdravý
rozum“ mu velí, aby bez rozmyslu konzumoval. Pro takového člověka je pak jednodušší
nechat si poroučet autoritou společnosti, než čelit strachu z odpovědnosti
při svobodném rozhodnutí. Vnější svoboda člověku podle Fromma nestačí, aby se
cítil svobodným i vnitřně. (Fromm, 1993)
F. dále rozlišuje dva základní typy
charakteru, charakter produktivní a neproduktivní. Produktivní charakter má
základ v altruistickém obdarovávání druhých prostřednictvím práce a lásky. Jen
produktivní orientace charakteru v člověku rozvíjí potencionálně uložené
psychické síly rozumu, lásky a tvořivé činnosti. Neproduktivní charakter
vychází z pasivního chování, braní, neschopnosti produkce a tvořivosti.
(Fromm, 1997b)
Orientaci
ve Frommově pojetí charakteru znázorňuje následující tabulka:
V asimilačním procesu
|
V socializačním procesu
|
||
Neproduktivní orientace
|
Receptivní charakter
Vykořisťující charakter
Hromadící charakter
Tržní charakter
Nekrofilní charakter
|
Symbiotický vztah
|
Masochismus
Sadismus
(autoritativní charakter)
|
Vztah s odstupem a stažením se do sebe
|
Lhostejnost
Narcismus
Nekrofilie
|
||
Produktivní orientace
|
Produktivní činnost
|
Milující vztah
|
Láska, rozum
|
Tab. č.1: Orientace
charakteru (Funk, 1994)
Fromm při své tvorbě charakterologie
vycházel z Freudova popisu pregenitálního charakteru. Receptivní charakter
odpovídá orálně receptivnímu charakteru, vykořisťující orálně- sadistickému a
hromadící análnímu charakteru. Freudův genitální charakter Fromm přejmenoval na
produktivní orientaci. Ostatní výše zmíněné označil jako neproduktivní
orientace. Přibyli ale i charaktery nové- charakter tržní a nekrofilní.
Člověk tržního charakteru vstupuje
na trh jen jako „osobnostní faktor“, který určuje, zda se jeho osoba prodá. (Funk,
1994)
Fromm říká, že: „Pocit identity (u lidí s tržním
charakterem) je určován počtem rolí,
které může člověk hrát- Jsem takový, jakého si mě přejete mít.“ (Fromm,
1997b)
Lidé s nekrofilním charakterem
jsou plně zaujati mrtvými, nemocnými, neživými a čistě mechanickými věcmi (vlastníkem
tohoto charakteru byl například Hitler, ale i Jung, který svou nekrofilii
kompenzoval tvořivostí). Dokonce i ostatní lidé, myšlenky a pocity jsou pro
lidi nekrofilního charakteru jenom věcmi. Souvisí s tím obliba neživé
techniky (nové počítače, auta…), která je v dnešní době ještě větší než za
Frommova života. Fromm takového člověka nazývá Homo mechanicus. Dnes přece není
zas tak neobvyklé, že muž věnuje větší pozornost, péči a lásku svému novému automobilu,
počítači či jinému přístroji než své partnerce. Díky vzrůstající lásce
k neživým věcem stoupá i všeobecné odlidštění, které dnes dosahuje
obrovských rozměrů. Tímto způsobem Fromm vysvětluje, proč se mnozí lidé staví
lhostejně k tak závažným věcem jako je například ničení životního
prostředí, atomové zbrojení nebo výroba neutronové bomby. F. říká, že člověk dnes
otevřeně získal moc nad životem a smrtí lidstva, stačí k tomu vlastně
stisknutí jednoho knoflíku přístroje. (Fromm, 2000)
Díky
obrovské specializaci a centralizaci práce se člověk postupně stal vyměnitelným
kolečkem megastroje. Lidé jsou čím dál víc lhostejní k životu a
k totálnímu zničení, protože život nemilují a jsou přitahováni jen tím, co
je mrtvé. (Funk, 1994)
Jako protiklad k nekrofilii užívá
Fromm pojem biofilie. Což je láska k životu a ke všemu živému. Je to touha
po růstu, rozvoji a po budování něčeho nového. Podle Fromma se jedná se o
biologicky normální impuls. „Čistá
nekrofilie je šílenství, čistá biofilie je svatost“ (Fromm, 2000)
Jen málo lidí ve společnosti má
například čistě hromadící charakter. U většiny lidí můžeme nalézt kombinaci
několika charakterových orientací. Podle Fromma je důležité, aby u člověka produktivní
orientace převažovala. (Fromm, 2000)
Frommovo pojetí lásky
Fromm se na lásku dívá jako na
aktivní sílu a na umění, které je třeba v sobě kultivovat. Cílem by podle
něj nemělo být lásku získat, ale naučit se ji druhým dávat. Lidé si totiž
chybně myslí, že milovat je snadné, ale že je těžké najít si správný objekt,
který by mohli milovat a kterým by mohli být milováni. Fromm se snaží tento
omyl vyvrátit a říká, že se můžeme naučit milovat každého, dokonce i cizince. (Fromm,
1966)
K pochopení Frommovi „lásky“ je
třeba seznámit se s jeho pojetím termínu narcismus. F. rozlišuje benigní
(prospěšnou formu) narcismu, kdy si člověk za objekt své lásky vybírá něco mimo
sebe, například nějaké dílo. Tím je jeho narcismus převeden na tvořivou
činnost. Druhou (zhoubnou) formou narcismu je narcismus maligní. U této formy
se stává objektem obdivu a lásky vlastní osoba nebo například nějaká naše
vlastnost. (Fromm, 2000)
V celém Frommovském konceptu
lásky a milování se odráží buddhistická tradice nezištného dávání, která je
západní společnosti tak cizí. V kapitalistické společnosti mívá milenecká
láska podle Fromma spíše charakter obchodu. Já ti dám svoji lásku a čekám za to
od tebe tu tvoji. Ve skutečnosti jde o maligní formu narcismu, ve které je
partner pouze objektem mého vlastního narcismu. Partner je terčem mého obdivu
jen proto, že jsem si do něho promítl část sebe sama. Pokud je tento nezralý
vztah vzájemný, Fromm ho výstižně nazývá sdruženým šílenstvím, nikoliv láskou.
Oba lidé v tomto případě mají zájem především sami o sebe. Pravé pohnutky
se ukážou teprve ve chvíli, kdy jeden z partnerů toho druhého opustí.
V tu chvíli si opuštěná osoba připadá okradená a její „láska“ se mění
v nenávist ze dne na den. Klíčem k vyzrálé lásce je třeba naučit se
překonat vlastní narcismus. Podle Fromma nelze skutečně milovat jen jednu osobu
a k ostatním být lhostejný, v tom případě by opět šlo jen o rozšířené
sobectví. „Miluji- li skutečně jednoho
člověka, miluji všechny lidi, miluji svět, miluji život.“ (Fromm, 1966)
Mít anebo raději být? Co je nám vlastní a kde se
v lidech vlastně vzala destruktivita?
Ve všech těchto věcech má Fromm
jasno, na můj vkus možná až příliš jasno. Fromm vidí ve vzniku osobního
vlastnictví zásadní mezník v dějinách člověka. Mezník, který předznamenává
změnu k horšímu, přechod na modus vlastnění. Fromm nekritizuje pouze
prostou honbu za majetkem. Všímá si, že každý jednotlivec se v kapitalistické
společnosti stává určitou komoditou, se kterou je možno obchodovat (od toho
označení „můj“ doktor, šéf, advokát…). Dokonce i každý názor může být z tohoto
pohledu považován za osobní vlastnictví, proto je tak těžké pro tržně
orientované osoby se svých názorů vzdát nebo přijmout názor opačný. Tím by
totiž z tohoto pohledu ztratili část svého majetku, tudíž svého já. (Mottem
filosofie vlastnění je- jsem to co mám.) To vše způsobuje podle Fromma
odlidštění, odklon od cítění a prožívání, odklon od modu bytí. Bytí znamená
vzdát se vlastního egocentrismu a sobectví, bytí znamená být aktivní, zajímat
se, naslouchat, růst, rozkvétat, dávat a milovat. Fromm si také bystře všímá
odlišného slovníku osob s tržním charakterem. V moderní společnosti poukazuje
na úbytek sloves, která vyjadřují lidské city a prožívání a naopak příliv
podstatných jmen, která pojmenovávají jak něco vlastnit. Dva manželé si dnes jistě
častěji řeknou: „Budeme mít dítě.“
Sloveso mít zde znamená vlastnit. Rodiče žijící v modu bytí by se
podle Fromma vyjádřili spíše: „Budeme dobrými rodiči.“ (Fromm, 2001)
Erich Fromm věří v lidskou
dobrotu, a proto se nespokojuje s výkladem vrozené agresivity Konrada
Lorenze. Ptá se například, proč se tolik mluví o lidem vrozené agresivitě a
zároveň se mlčí o vrozeném puzení k útěkové reakci, které dávají
v laboratorních pokusech zvířata přednost před samotnou agresí. Zároveň
dodává, že vnitrodruhovou agresivitu mezi lidmi bychom (až na výjimky) jen
těžko hledali ve společnostech primitivních lovců a sběračů. Takovou agresivitu
Fromm pokládá za výdobytek moderních civilizací stejně tak jako války. Jejich
množství totiž narůstá se stoupajícím „pokrokem“ naší civilizace. Dále tvrdí,
že lidé jsou předurčeni ke spolupráci a solidaritě a k dávání přednosti
morálce před mocí. To až po možnosti hromadění majetku, začalo být o co bojovat
a zároveň bylo možno podle majetku rozdělit obyvatelstvo na třídy. Lidská
destruktivita podle něj není lidem vrozená a ani není součástí naší „lidské
přirozenosti“
Podle Fromma má nárůst lidské
destruktivity kořeny kromě možnosti hromadění majetku a bojů o něj také
v nudě a s ní související chronické depresi. „Lidé dnes nepociťují radost, ale ani smutek nebo bolest. Jsou apatičtí
a pasivní. Iracionálně se předhánějí
ve zbrojení a vymýšlejí nové jaderné zbraně i v dobách míru.“ (Fromm,
1997a)
Pro Fromma už je tak nějak typické,
že se na řadu v psychologii zažitých tvrzení dívá z jiného úhlu pohledu,
než je obvyklé. Vždy z toho ale člověk vychází jako bytost, která je ve
svém jádru a ve své přirozenosti dobrá. Tak je tomu například u jeho názoru na
slavný Milgramův experiment. Fromm říká, že podmínky tohoto experimentu byly
pro pokusné osoby natolik obtížné, že je vlastně překvapivé, že celých 35 %
osob v určitém okamžiku odmítlo poslušnost a nevžilo se do své role.
Podobně se F. vyjadřuje i k neméně známému Zimbardovu experimentu. Podle
něj by dnes jen blázen odmítl poslušnost vědci. Bílý plášť a titul u jména dnes
znamená autoritu, se kterou se nediskutuje. Zároveň zde Fromm zpochybňuje
přenositelnost výsledků pokusu pro běžný život. Fromm nejenom, že neochvějně
věří v čistotu lidské duše, ale téměř vždy má v zásobě řadu pádných
argumentů na podporu svých tvrzení. Až z toho člověk někdy má pocit, že F.
argumenty ve prospěch destruktivity záměrně opomíná. Na druhou stranu myslím,
že je dobře, že se objevuje i tento opačný názor. Hlas, který v západním
světě není moc často slyšet, přes všechny ty Hobbese s vlky uvnitř každého
člověka, Lorenzy s jejich vrozenou agresí nebo přes samotné křesťanství s konceptem
dědičného hříchu. (Fromm, 1997a)
Frommova
vize
Fromm nás varuje před
iracionálními autoritami, které svého postavení nedosáhly díky svým
kompetencím, ale jen kvůli uplatňování mechanismů strachu, podřízenosti a
vykořisťování. Říká: „Situace lidstva je
příliš vážná, než abychom si mohli dovolit naslouchat demagogům, které
přitahuje destrukce – nebo těm vůdcům, kteří používají jen svůj rozum a mají
zatvrzelá srdce“ (Fromm, 2000)
Zároveň ale Erich Fromm přichází
s vizí řešení společenských problémů a lidských nedostatků. Navrhuje změny
nejen v životech jednotlivců, ale i v celé společnosti. Frommův nový
člověk by se měl vzdát všech svých závislostí na vlastnění a plně se
přeorientovat na modus bytí. Měl by umět milovat, být solidární a všechnu svou
radost čerpat z dávání. V nové společnosti by člověku měla být poskytnuta
základní jistota, aby nebyl závislý pouze na byrokracii. Každý člen této nové
společnosti by měl být plně informován a přímo účasten na rozhodování.
Demokracie by měla být aktivní a participační, což by vyžadovalo maximální
decentralizaci moci. Fromm brojí proti byrokratické správě a chce ji nahradit
správou humanistickou. Nakolik je tato vize utopická ukáže jen čas. Fromm
zastává postoj racionální víry ve schopnost člověka osvobodit se od vlastních
iluzí i v schopnost člověka uniknout konečné katastrofě. Se sobě vlastním
optimismem dodává, že co je dnes utopií, může být zítra realitou. (Fromm, 2001)
Závěr
Největší přínos Frommova díla spatřuji
v tom, že nám přináší naději. Je přece dobré vědět, že je v lidech (v
jednotlivcích a následně i v celé společnosti) potenciál ke změně a
k produktivní činnosti. A Fromm tuto naději umí krásně vystihnout. Zároveň
si ale uvědomuji, že jeho dílo může vyznívat dost jednostranně. Člověk při
čtení jeho knížek chvílemi mívá pocit, jako by vydělávání peněz byl zločin a jako
by po nás Fromm chtěl, abychom se vrátili do společnosti lovců a sběračů. To by
byl ale také příliš jednostranný výklad jeho díla, které je natolik spletité,
že by bylo velkou chybou snažit se ho takto shrnout.
Myslím, že chybu neuděláme, když se
na Fromma a jeho dílo budeme dívat jako na inspiraci. Proč neposlechnout
někoho, kdo nás vybízí, abychom spojili kritické myšlení s láskou
k životu? Není přece nic špatného na tom, abychom se trochu zastavili.
Člověk dnes už zapomněl jak plně vnímat, prožívat a milovat. Můžeme se zeptat
sami sebe: „Kdy jsem naposledy naslouchal zpěvu ptáků? Kdy jsem si naposled uvědomoval
vítr ve vlasech? Kdy jsem miloval cizince, aniž bych očekával, že mi cit
vrátí?“
Musíme se
vskutku stát těmi, kdo jsou uvědoměni, abychom mohli zvolit dobro – ale žádná
vědomost nám nepomůže, jestliže jsme ztratili schopnost dojmout se utrpením
jiné lidské bytosti, přátelským pohledem druhé osoby, zpěvem ptáka, zelení
trávy. Stane- li se člověk lhostejným k životu, pak ztrácí naději, že by
si mohl zvolit dobro. Tehdy se jeho srdce doopravdy tak zatvrdilo, že je jeho
„život“ u konce. Kdyby se to mělo stát celému lidskému pokolení anebo jeho
nejmocnějším představitelům, pak by život lidstva mohl být zničen právě
v tom okamžiku, kdy si od něho nejvíce slibujeme.
(Fromm, 2000)
Použitá literatura:
Fromm, E.
(1966). Umění milovat. Praha: Orbis.
Fromm, E.
(1993). Strach ze svobody. Praha:
Naše vojsko.
Fromm, E.
(1997a). Anatomie lidské destruktivity. Praha:
Lidové noviny.
Fromm, E.
(1997b). Člověk a psychoanalýza. Praha:
Aurora.
Fromm, E.
(2000). Lidské srdce. Praha: Český
klub.
Fromm, E.
(2001). Mít, nebo být. Praha:
Aurora.
Funk, R. (1994). Erich Fromm. Praha: Lidové noviny.
Žádné komentáře:
Okomentovat